Historie a charakteristika

    Tak jako většina loveckých plemen, i německý křepelák pochází z „dlouhosrstého ptačího psa“. Na přelomu 19. a 20. století se začala utvářet jednotlivá plemena s typickými exteriérovými a loveckými vlastnostmi, avšak křepelák a malý münsterlandský ohař  byli dlouho považování za jedno plemeno. To se nakonec rozdělilo a dnes je MMO díky stylu své práce řazen mezi kontinentální ohaře, zatímco NK je jediným kontinentálním španělem. Příbuznost s ohařem dokládá i jeho schopnost v poli vystavovat.  Nejvíce byl využíván před druhou světovou válkou, poté ho vytlačili moderní španělé, jako je anglický špringeršpanel, kokršpaněl anebo welššpringršpaněl.
    Nejčastěji byl využíván chudými německými myslivci, kteří nemohli vlastnit psa – specialisty na konkrétní disciplíny, tak jako třeba na britských ostrovech. U těchto psích pomocníků tedy byla důležitá všestrannost a kvalitní práce ve všech typech lovu a v různých terénech, za každého počasí. Křepelák byl tedy vyšlechtěn jako univerzální pes, exceluje při práci v lese, je výborný na vodě, ale název plemene je odvozen od výborného výkonu v poli. Jelikož byl vždy výsadou myslivecké veřejnosti a nedostal se do ryze rodinného prostředí, byly zachovány všechny jeho lovecké vlastnosti a vlohy.
    Přestože se nejedná o mladé plemeno, stálé nemá ustálený exteriér. Tuto nestabilitu ale vyrovnává kvalitní lovecká práce, zaručená hlasitost, výborný nos a schopnost učenlivosti bez nějakého násilí. Dříve se lišila práce hnědého a bílohnědého křepeláka – jednobarevný hledal spíše „pod flintou“ a byl poslušnější, hnědý bělouš byl „svobodnější“. Křížením barev došlo ke sjednocení a všechny typické vlastnosti se více či méně ustalují. Záleží tedy na vůdci, jakého stylu práce svého psa naučí. Jisté je, že křepelák zvládne práci na pobarvené stopě nebo zadrží postřeleného divočáka, stejně jako přinese kachnu z rákosí anebo vyslídí ukrytého zajíce uprostřed polí.
    Díky nepříliš modernímu vzhledu zůstává křepelák doménou myslivců, loveckých zkoušek a honů, ale méně často je spatříme na kynologických výstavách nebo na neloveckých akcích.

Standart plemene

Standart FCI ze dne 12.3.1999
Číslo standardu: 104
Německý křepelák

ZEMĚ PŮVODU: Německo

DATUM ZVEŘEJNĚNÍ PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARTU: 24.7.1996

POUŽITÍ: slídič, všestranný lovecký pes

KLASIFIKACE FCI:
     Skupina 8 - přinašeči, slídiči a vodní psi
         Sekce 2 - slídiči
Pro získání titulu "Interšampion" nutná pracovní zkouška

CELKOVÝ VZHLED:
Německý křepelák je středně velkým, dlouhosrstým velmi svalnatým slídičem, s ušlechtilou hlavou a silnými kostmi. Délka trupu poněkud přesahuje kohoutkovou výšku, v žádném případě nesmí působit dojmem psa na vysokých bězích.

DŮLEŽITÉ PROPORCE:
Poměr délky těla ke kohoutkové výšce: 1,2 : 1
Poměr hloubky hrudníku ke kohoutkové výšce: 0,5 : 1
Poměr délky tlamy k délce mozkovny: 1 : 1

CHOVÁNÍ A CHARAKTER (POVAHA):
Živý a lovecky velmi náruživý pes, přátelský a sebejistý, velmi učenlivý a přizpůsobivý. Není bázlivý ani agresivní.
Typickými vlastnostmi německého křepeláka při lovu jsou:
 - silně vyvinutá náruživost ke slídění
 - chuť do práce na stopě a velká jistota při této práci
 - jemný nos
 - radost z přinášení zvěře a radost z vody
 - ostrost vůči zvěři a vůči škodné
Při příslušném výcviku a vedení sebevědomý, samostatný, kontrolovaně pracuje ve velkém oblouku; je spolehlivý při dohledávce a pachových pracích. Pracuje jako slídič a všestranný lovecky upotřebitelný pes v prostorných převážně lesních revírech s vodními plochami. Od počátku chovu se nevěnovala žádná pozornost vlohám pro vystavování.

HLAVA:
Mozkovna: ploché temeno, přiměřené šířky, bez znatelného týlního hrbolu.
Stop: jen málo vyjádřen.

OBLIČEJOVÁ ČÁST:
Nos: nosní houba velká a tmavá, s široce otevřenými nozdrami. Pigmentové skvrny na nose jsou vadou, psa zdobí klabonos.
Morda: silná s širokým hřbetem nosu, směrem dolů lehce zaoblená, rozhodně ne špičatá, ne kratší než mozkovna.
Pysky: rovné, suché, pevně přiléhající, pigmentace odpovídá barvě srsti.
Čelisti/zuby: úplný chrup se 42 zuby s následujícím zubním vzorcem, schematicky při pohledu zepředu:

Řezáky horní čelisti přesahují jako nůžky řezáky dolní čelisti; klešťový skus se toleruje; zuby dobře vyvinuté, skus silný.

Líce: suché, kůže těsně přiléhá, jařmové oblouky nevystupují.
Oči: středně hnědé, pokud možno co nejtmavší, středně velké, uložené poněkud šikmo, nevystupují ani nejsou zapadlé; pevně přiléhající oční víčka bez viditelné spojivky. Řasy na okrajích víček.
Slechy: vysoko a široce nasazené, ploše visící těsně za okem, bez známek vytáčení. Nejsou silné, masité ani hadrovitě svěšené. Se stejnoměrným osrstěním přesahující vnitřní okraj. Ucho natažené kupředu dosahuje k čenichu.
Krk: silný, šíje mimořádně dobře osvalená, pod tupým úhlem plynule přechází do kohoutku; bez známky volné kůže na hrdle a bez laloku se plynule rozšiřuje k hrudi.

TRUP:
Hřbetní linie: jednotlivé části těla rovné, plynule přecházejí, záď lehce spáditá, prut nesen v prodloužení hřbetní linie nebo mírně pod ní.
Kohoutek: silný a výrazný.
Hřbet: krátký a pevný, bez pronesení za kohoutkem.
Bedra: dobře osvalená, a proto působí mohutným dojmem.
Záď: lehce spáditá, nesmí být přestavěná, poněkud níže než kohoutek.
Hrudník: při pohledu zepředu oválný. Při pohledu z profilu dosahuje až k lokti . Hrudní koš dlouhý, dobře klenutý, nesmí být sudovitý ani plochý.
Spodní linie a břicho: od posledního volného žebra je břicho dozadu přiměřeně vtažené. Celá spodní část trupu by měla být hustě porostlá krycí srstí i podsadou.
Prut: nesen v prodloužení hřbetní linie, v klidu rovně nebo poněkud svěšen. Při vzrušení nesen mírně nad hřbetní linií a v živém pohybu. Aby nedocházelo k jeho poranění, měl by se během prvních tří dní života kupírovat nejvýše o jednu třetinu.
(V zemích, kde je kupírování zakázáno, se může ponechat přirozený).

KONČETINY

HRUDNÍ KONČETINY:
Všeobecně: při pohledu zepředu rovné a rovnoběžné, při pohledu ze strany dobře pod tělem a směřují kolmo k zemi, dobré zaúhlení.
Plece: silně osvalené, lopatka dobře přiléhá a směřuje šikmo vzad.
Nadloktí: při pohybu se lehce pohybuje kolem hrudníku.
Loket: těsně přiléhá k trupu, není vbočený ani vybočený.
Předloktí: rovné, přechod ke kloubům bez rachitických příznaků.
Zápěstí: silné.
Nadprstí: nepatrně směřuje dopředu.
Tlapka: lžícovitého tvaru, prsty těsně přiléhající, kočičí nebo zaječí tlapka nežádoucí. Polštářky pevné, odolné, dobře pigmentované a silné dobře se obrušující drápy.

PÁNEVNÍ KONČETINY
Všeobecně: při pohledu ze strany dobré úhlení kolen i hlezen; při pohledu zezadu končetiny rovné a rovnoběžné, postoj není sudovitý ani kravský; silné kosti.
Stehno: široké a velmi svalnaté, dobré úhlení mezi pánví a stehnem.
Koleno: silné s dobrým úhlením mezi stehnem a bércem.
Bérec: dlouhý, svalnatý a šlachovitý.
Hlezno: silné.
Nárt: krátký, postavený kolmo.
Tlapka: lžícovitého tvaru, prsty těsně přiléhající, kočičí nebo zaječí tlapka nežádoucí. Polštářky pevné, odolné, dobře pigmentované a silné dobře se obrušující drápy.
Mechanika pohybu: plynulá a prostorná. Běhy se pohybují rovně a souběžně těsně podle těla.
Kůže: pevná, těsně přiléhající, bez vrásek a pigmentace.

OSRSTĚNÍ:
Srst: silná, těsně přiléhající, převážně zvlněná až kudrnatá srst (Astrachán) nebo hladká dlouhá srst, s hustou podsadou. Není příliš dlouhá ani jemná či dokonce hedvábná. Na šíji, sleších a na zádi často kudrnatá; zadní strana končetin a ocasu s dobrými praporci; často bohatý límec; dobře osrstěné je i břicho. Na tlamě a mozkovně je krátká ale hustá srst; slechy pokrývá dlouhá kudrnatá nebo hustá zvlněná srst, která přesahuje i přes jeho vnitřní okraj. Meziprstí je rovněž hustě osrstěno, srst však není příliš dlouhá.
Barva: německý křepelák se chová ve dvou barevných rázech:
1. jednobarevná hnědá nebo červená, často s bílými nebo bělavými znaky na hrudi a prstech
2. hnědý nebo zřídka také červený bělouš; základní barvu tvoří hnědá respektive červená srst, která je hustě prokvetlá bílou, často s hnědou respektive červenou hlavou, plotnami nebo pláštěm přes celý hřbet. K tomuto barevnému rázu patří také strakoši (s bílou základní barvou a velkými hnědými respektive červenými plotnami) nebo tygři , u nichž je bílá základní barva s hnědým respektive červeným stříkáním nebo tečkováním. Ti mohou pocházet i z jednobarevných rodičů.
U obou barevných rázů se mohou vyskytovat červené znaky (pálení) nad očima, na tlamě, bězích a v okolí řitního otvoru.

VELIKOST A HMOTNOST
Kohoutková výška:               psi:   48 - 54 cm
                                              feny: 45 - 52 cm
Hmotnost: odpovídá kohoutkové výšce a pohybuje se přibližně mezi 18 - 25 kg (feny jsou poněkud lehčí než psi).

VADY
Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů se musí chápat jako vada, jejíž hodnocení musí být v přesném poměru se stupněm závažnosti odchylky.
Například:
 - vyjádřený stop
 - chybění jednoho prvního premoláru (P1)
 - příliš hluboké volné pysky
 - pevně nepřiléhající oční víčka
 - příliš úzké zvukovody (dispozice k zánětu uší)
 - sudovitý hrudník
 - jemná nebo hedvábná srst, málo osrstěné břicho, prosvítající kůže
 - malé odchylky od standardem stanovené velikosti či hmotnosti
 - vysokonohost nebo příliš krátké běhy v poměru k hrudi

Těžké vady:
 - změny na pokožce (dermatitida, atopie)
 - chybějící zuby (kromě chybění jednoho P1)

Vylučující vady:
 - vady v povaze, strach z výstřelu nebo nezájem o zvěř
 - těžké vady chrupu (předkus nebo podkus, zkřížený skus)
 - ektropium, entropium
 - černé zbarvení

Poznámka: psi musí mít dvě viditelně normálně vyvinutá varlata zcela sestouplá v šourku.