Do anglických setrů jsem se zamilovala před sedmnácti lety a nějakou dobu trvalo, než mi rodiče povolili si jednoho zástupce tohoto aristokratického plemene pořídit domů. Tenkrát jsem si přála kamarádku, parťačku pro všední starosti, sport a různé kynologické aktivity. Než jsem se z ní mohla těšit i jinak než ve svých snech, hledala jsem veškeré informace o plemeni, abych byla dostatečně připravená. Po zkušenostech s naším slídičem, který si tenkrát proti naší vůli prosazoval roli loveckého psa (ačkoli my ho chtěli jako psa rodinného), mne u anglického setra po nádherném vzhledu a příjemné povaze zaujalo především tvrzení, že po nalezení zvěře setr zkamení = vystavuje. Bohužel, nikde už se nepsalo, že klidu před zvěří a tudíž neutíkat za nalezenou zvěří se musí i setr naučit… A tak jsme se po pořízení setří holčičky v její pubertě potýkaly s poslušností, respektive spíše s neposlušností. Od počátku jsem se jí snažila dát dostatek fyzického a psychického vyžití – chodily jsme na dlouhé procházky, později dělaly bikejörging, canicross i skijörging, chodily jsme na cvičák, zkoušely agility. To všechno bylo fajn, ale mělo to jeden háček – jakmile moje milovaná Britanka navětřila ptáčka, byla jako v transu. A tak netrvalo dlouho, přemluvila mne a já se rozhodla, že začneme s loveckým výcvikem. Cesta to byla krušná a velmi hrbolatá – jak by taky ne, když jsem tehdy nebyla plnoletá, ale zato naprosto nezkušená. Něco se povedlo a něco ne. Důležité však bylo poznání, že tam, kde mne dosud Britanka ignorovala, teď jsme si začaly rozumět, protože jsem ji usměrňovala v tom, co chtěla dělat ona.

Uplynula spousta vody v potocích i řekách a nyní mi dělá radost její dcera Carinka a na podzim se budeme těšit zase na její dcerku, která je prozatím ve stádiu plánů. S Carinkou jsem postupovala už úplně jinak – od malinka jsme trénovaly aportování hraček ve vysoké trávě, od tří měsíců byla ve zvěři a po objevení první bažantí slepičky se sama začala angažovat v hledání. Vysvětlit jí v tomto věku, co po ní vlastně chci a jak, bylo velmi snadné. Netrvalo dlouho a byla v práci před výstřelem perfektní, a tak není divu, že dnes má na kontě úspěšně složeno mnoho zkoušek a dokonce získala i dva tituly CACT. Výcvikem nejen těchto mých dvou holek, ale také setříků našich kamarádů jsem zjistila, že aby mohl být majitel a setr spokojený pár, bez lovu to prostě nejde. Jedině v poli setrovi totiž jiskří očička a jedině tam je šťastný. A aby byl šťastný i vůdce - lovec, musí od počátku nastolit jasná pravidla, být důsledný a vést svého psa správným směrem a pro něj pochopitelným stylem.

Jak už to tak bývá, do plemene jsem se bezhlavě zamilovala, a to už dávno. Ale teprve po zjištění, že jde i bez nervů mít bezva psa, se kterým si rozumíme beze slov, vím jistě, že u nás už navždy bude nejmíň jeden anglický setr, který bude za domem vyhlížet v poli bažanty a zajíce. Setr je naprosto úžasné plemeno, zdravé, milé, poměrně nenáročné na údržbu, ale o to náročnější na výcvik a čas. Rozhodně jej nedoporučuji každému, komu se zalíbí jeho aristokratický vzhled elegána, ale pokud se pro něj chce jeho majitel změnit a věnovat se mu, naslouchat mu, jistě bude tento pár spokojený, protože k myslivci přece patří lovecký pes a setr pracuje pro svého pána…

Ing. Lucie Skoupá
Chovatelská stanice Davaroni
www.davaroni.com

- Tento článek byl uveřejněn v Anketě majitelů v časopise Pes - přítel člověka č. 6/2011 ve zkrácené verzi.